Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ještě to neskončilo, porcování Srbska pokračuje

8. 2. 2009
Nebojsa Malic, Antiwar.com 

Jednou z mnoha absurdit politiky Impéria na Balkáně je nápad s „integrací“, roztomilým eufemismem pro rozšiřování EU a NATO na východ a na jih. Pokud by Bruselu a Washingtonu integrace tolik ležela na srdci, proč neustále podporují dezintegraci – nejprve Jugoslávie, a poté Srbska? V roce 1992 rodící se EU zardousila Jugoslávii tím, že prohlásila, že tato země už neexistuje, a uznala několik separatistických vlád coby nezávislé státy (Chorvatsko, Bosna a další). Poté výslovně vyloučila možnost odtržení regionů od těchto států a trvala na jejich územní integritě. S jedinou výjimkou, ovšem, Srbska, v jehož případě bylo odtržení nejen schváleno, ale i podporováno (Kosovo).
V únoru 2008 albánská prozatímní vláda v Kosovu okupovaném jednotkami NATO vyhlásila v rozporu s mezinárodním právem nezávislost. Okamžitě byla uznána Spojenými státy a jejich klientskými režimy a většinou EU. Očekávaný odpor Srbska se nekonal; masivní mediální kampaň napomohla ke znovuzvolení prezidenta Borise Tadiče, věrného stoupence Impéria. V létě 2008 už měl Tadič nad Srbskem takřka absolutní kontrolu a ačkoli dál pronášel plamenné projevy o Kosovu a obraně srbských zájmů, v praxi i se svou vládou před zájmy Impéria plně kapituloval.
Zdá se ale, že ani to nestačilo, aby bylo Srbsko uchráněno před dalším porcováním.

Jeden srbský spisovatel před několika lety jen napůl žertem vznesl otázku: „Jak malé by se Srbsko mělo stát, aby už nebylo považováno za příliš velké?“ Západní propaganda poslední dvě desetiletí omílá „Velké Srbsko“ coby tajný cíl spiknutí kolem Slobodana Miloševiče. I celý Miloševičův případ u inkvizice v Haagu byl postaven na tomto mýtu. Nepřekvapí, že ho Miloševič v soudním sále rozmetal na kusy a jen jeho nevysvětlená smrt ještě před koncem procesu uchránila inkvizitory před ještě větší ostudou.
Mýtus o „Velkém Srbsku“ tak přežil a s ním i posedlost vyřešit „srbskou otázku“ zmenšením Srbska do hranic z roku 1878.
V dubnu 2007 německý velvyslanec v Bělehradě Andreas Zobel zkoušel nezávislost Kosova zdůvodnit tím, že pokud by tato otázka zůstala nedořešena, mohlo by Srbsko dojít až k separatismu ve Vojvodině. Kosovo, tvrdil Zogel, se stalo součástí Srbska teprve v roce 1912, a Vojvodina až v roce 1918. Pokud by Srbsko bylo destabilizováno, „Maďarsko by mohlo vznést nároky na Vojvodinu. „To není hrozba, jen analýza,“ dodal. Zobela nevypověděli, Bělehrad se omezil jen na zaslání protestní nóty do Berlína a někteří vládní a opoziční činitelé se vybouřili v médiích.
Poslední události ale navozují otázku, do jaké míry byla Zobelova slova jen chybou v úsudku, nebo zda náhodou nebyla záměrným naznačením věcí příštích.

Zobel se mýlil ve dvou důležitých detailech. Za prvé, otázka Vojvodiny vyvstala dokonce i v době, kdy je vláda v Bělehradě stabilní a poddajná, jak správný klientský režim má být. A za druhé, nebylo to Maďarsko, kdo tuto otázku vznesl, ale místní srbofobní separatisté, mimochodem členové prezidentovy vlastní strany.
Zdá se to kruté, aby stát, kterému bylo jeho „partnery“ (EU) a „přáteli“ (USA) brutálně ukradeno území, podporoval separatismus. Přesto právě tohle vláda prezidenta Tadiče udělala, když navrhla Status pro severní provincii Vojvodina. Nynější srbská ústava přijatá koncem roku 2006 mluví o rámcích místní a regionální autonomie poněkud neurčitě. Nikde ale neumožňuje vznik pseudostátu uvnitř srbských hranic, ale přesto právě toto Tadičův Status vytvoří.
Vojvodina i Kosovo jsou oboje odkazem komunistické posedlosti „velkosrbským buržoazním imperialismem“ a jejich přesvědčení, že Jugoslávii lze řídit pouze za předpokladu, že Srbsko bude slabé a rozparcelované.
Vojvodina měla ale už od svých počátků silně srbský charakter. Po porážce osmanské říše u bran Vídně v roce 1683 se Srbové proti osmanské nadvládě vzbouřili a hledali pomoc u Rakouska. Když byly ale rakouské expediční sbory poraženy, desítky tisíc Srbů hledaly útočiště podél Dunaje. Císař Leopold je oficiálně přivítal v habsburské říši a výměnou za službu v armádě jim zaručil území podél hranic.
Osud Srbů pod Rakouskem se odvíjel podle aktuální politické situace. Kdykoli byli jejich zbraně potřeba k boji proti Turkům nebo k potlačení maďarských revolt, dostávali na papíře sliby svých práv a privilegií, která jim zase byla odebrána hned, jakmile nebezpečí pominulo. V revolučním roce 1848 Srbové ve Vojvodině vyhlásili své vévodství – Srpska Vojvodina. Následujícího roku se císařským výnosem proměnilo v korunní provincii „Srbské vévodství a Tamišský banát“, která spadala přímo pod císaře. V roce 1860 bylo ale vévodství zrušeno a předáno Maďarsku, což bylo součástí procesu vedoucího ke vzniku Rakousko-Uherska.
V roce 1918 se většina vévodství připojila k Srbskému království a hranice s Maďarskem byla vytyčena v roce 1920 v rámci Trianonské smlouvy. Po nacistické invazi v roce 1941 přešel Banát do správy Němců, Backa a Baranja byly anektovány Maďarskem a Srem připadl „Nezávislému chorvatskému státu“. Okupanti spáchali proti tamním Srbům s Židům nesčetná zvěrstva a po komunistickém vítězství v roce 1945 byli tamní Němci odsunuti, Vojvodina získala statut autonomní provincie, a v rámci ústavy z roku 1974, stejně jako Kosovo, i de facto státnost.

Rostoucí nespokojenost s touto ochromující dohodou vynesla k moci vzpurného komunistu Slobodana Miloševiče. V roce 1988 byly lidovými bouřemi ve Vojvodině a v kosovu odstraněny od moci separatistické režimy a nová srbská ústava v roce 1990 obnovila srbskou nadvládu nad oběma provinciemi. Na Západě to bylo popisováno jako „srbský imperialismus“.
Miloševič byl v roce 2000 svržen při převratu, který se vydával za lidovou revoltu, ale byl zorganizován a řízen CIA a lidmi z National Endowment for Democracy (NED, mimo jiné financuje i Člověka v tísni, pozn. Ter.) Mezi dvacítkou stran poslepovaných do „Srbské demokratické opozice“ (DOS) bylo i několik, které požadovaly „větší autonomii“ pro Vojvodinu.
Maďarské strany ale v tomto autobuse nezávislosti obsadily místa až úplně vzadu. Za volant totiž usedl Nenad Čanak, politik se srbskými kořeny, byť je nejspíš jen otázkou času, kdy se označí za „Vojvodce“ nebo tak něco. Umí dokonale bouřit davy, přičemž se staví do role neohroženého oponenta „fašismu“ a dští oheň na Bělehrad a Srby, protože „jsou to oni, kdo nám berou peníze“. Čanak také cynicky šíří zvěsti o etnickém násilí ve Vojvodině a pomáhal zastáncům nezávislého Kosova ve Washingtonu nafukovat je do neuvěřitelných rozměrů.
Čanakova strana už také nechala vytisknout „vojvodinské pasy“ a před Vánocemi vytiskla kalendáře s mapou „Republiky Vojvodina“. V obou případech Čanak osobně prohlašoval, že to „jen blbnou nějací mladí kluci“ a že to byl jen nevinný marketingový tah. Nic nevinného na tom přitom ale není, právě naopak.
I nyní se Canak staví do role odpůrce Tadičova Statutu, s tím, že je to pro jeho milovaný projekt až příliš. Přitom ale usiluje rovnou o „Nezávislý stát Vajdasag“.

Čanak a jeho pidistrana mohou sice představovat jen krajní extrém, ale spolu s dalšími stranami, nevládními organizacemi, „nezávislými sdruženími“ profesionálních obránců lidských práv dostává nepřiměřeně rozsáhlé a vstřícné mediální krytí (většina médií v Srbsku je provládní a takřka všechna jsou v rukou zahraničních majitelů). A zatímco Čanak a další marginální militantní separatisté dělají rámus a poutají pozornost, vláda v tichosti pokračuje ve svém díle. Koneckonců, byli to demokraté a ne Čanak, kdo sepsali nový Status, který je podle expertů a analýz praktickým návratem do roku 1974.
Významný srbský politolog Slobodan Antonic vydal v polovině prosince rozsáhlou investigativní zprávu, v níž varoval, že autonomisté vytvářejí „vojvodskou identitu“ nikoli ve smyslu „regionální sounáležitosti, ale jako identitu nesrbskou, nebo dokonce kvazinárodní identitu antisrbskou“. Je to stejná metoda, podotýká, jaká pomohla separovat „černohorský“ národ. Antonic v této souvislosti poukázal na to, že činnost těch nejradikálnějších autonomistů platí američtí daňoví poplatníci prostřednictvím NED. Obzvláště zmínil tzv. „Nezávislý svaz vojvodských novinářů“, který provozuje čistě separatistický web autonomija.info. A aby nebylo pochyb, webu vévodí heslo „Vojvodská identita“ a hned vpravo je logo NED.
Až příliš těchto kousků zapadá do sebe na to, aby to všechno mohla být jen čistá shoda okolností. Opravdu se zdá, že Zobel říkal pravdu; že Impérium s porcováním Srbska ještě neskončilo a že „Republika Vojvodina“ (nebo nazvaná jinak, když to „Vojvodina“ je tak srbské) bude následovat ve stopách „Nezávislého státu Kosovo“.
Ruku na srdce, existenciální problém je to snad už jen pro zbytky srbských patriotů. Nicméně, vzhledem k současné krizi a požadavkům kladeným na americké daňové poplatníky, které už se dávno vymkly kontrole – miliarda sem, bilion tam a vzápětí na to mluvíme najednou ještě o dalším, „skutečném“ vyplácení bank a firem – stojí za to se zamyslet, jestli má opravdu smysl cpát peníze do další banánové republiky, dalšího nového „národa“, dalšího zbytečného klientského režimu v už beztak dobyté a jinak nezajímavé části světa.
Copak Obamova vláda nemá nic lepšího na práci než vyrábět pískoviště pro Čanaka a říkat tomu stát? Odpověď zjistíme už velmi brzy.

Překlad: Tereza Spencerová, www.czechfp.cz

8.2.2009 Zdroj: http://www.antiwar.com/malic/?articleid=14192