Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antiwar.com: Nárokování Černé Hory - Separatisté zvítězili

25. 5. 2006

Po sedmi letech frustrovaných pokusů oslavil v neděli separatistický režim v Černé Hoře vítězství, když se podařilo sehnat podporu 55,5 procent hlasů nutných pro výhru v referendu o nezávislosti. To, co by nebylo drtivým vítězstvím v žádných západních volbách, bylo ve skutečnosti v Černé Hoře těsně za hranicí 55 procent, kterou určili byrokraté v Bruselu. Trvalo týdny, než propagandistická pro-nezávislostní a vládou zmonopolizovaná média, přesně načasovaná multi-milionová euro prospěšná výstavba, pochybná politická jednání s etnickými menšinami, a voličskými opičárnami zajistila 5 procentní rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. A ačkoliv unionistické strany požadují nové počítání a stěžují si na neregulérnost, Milo Djukanovič a jeho separatisté už ohlásili vítězství – a co je důležitější, skoro všichni, včetně Bělehradu, to akceptovali jako fakt.

Výsledek způsobil výlevy radosti u Mezinárodní krizové skupiny (International Crisis Group – ICG), mezi kosovskými Albánci, a v řadách srbofobních médií. Jejich horlivost/dychtivost slavit „zánik velkého Srbska“ naznačuje, že vnější podpora černohorskému separatismu se nikdy netýkala Černé Hory jako takové. Co se bude dít se skalnatou republikou dále, se setká s malým zájmem jejích bývalých přívrženců, kteří pokračují v překreslování mapy Balkánu tak, aby odpovídala roku 1941.

Demokracie v akci

Bylo řečeno, že tak nezáleží na tom kdo hlasuje, jako na tom, kdo sčítá hlasy. V Černé Hoře tento víkend bylo důležité kdo počítal voliče. Před referendem se desítky tisíc „Černohorců“ žijících v zahraničí zaregistrovaly k hlasování, zatímco stovkám tisíc, které žily v Srbsku, bylo toto právo upřeno. Zatímco si separatisté stěžovali, že jejich hlas má kvůli požadovaným 55 procentům hodnotu jen 0.82 ve srovnání se „srbským“ (znamená unionistickým), byli to lidé jako Began Cekic, „specialista na demolice z Brooklynu“ , kteří rozhodli o výsledku hlasování.

Nicholas Wood z New York Times píše:

Čísla od pohraniční policie naznačují, že černohorská diaspora sehrála v úspěšnosti referenda rozhodující roli. Asi 16.000 Černohorců ze zahraničí se vrátilo během třech dnů před volbami, počet je úměrný 3 procentům celkové volební účasti.“

Zatímco lidé jako „etnický Albánec“ Cekic, letěli pomoci separatistům, tak nikdo z více než 350.000 Černohorců žijících v Srbsku neměl dovoleno hlasovat. Většina z nich se považuje za etnické Srby, stejně jako ti, co v Černé Hoře hlasovali proti odtržení. Jenomže Djukanovičův režim systematicky popíral jejich identitu. Založil oddělenou „Akademii věd“, oddělenou církev, oddělený jazyk a dokonce vynalezl oddělenou historii.

Alexis de Tocqueville jednou varoval, že demokracie se snadno stane pouhou „tyranií většiny“. Velkou ironií tohoto černohorského referenda je skutečnost, že vítězná „většina“ byla vlastně aliancí menšin – ideologických a pragmatických separatistů mezi černohorskými Srby, etnickými Albánci, Chorvaty a Muslimy, která společně početně převýšila množství srbských unionistů.

Začíná škodolibá radost

Zatímco ve většině amerických deníků si zpráva o černohorském odtržení obecně vysloužila jen krátkou telegrafickou zprávu, mediální instituce s hmotným zájmy na „srbské kolektivní vině“ (Deliso) reagovaly na výsledek s nadšením a škodolibostí.

Newyorský zpravodaj Newsday prozradil svým čtenářům, jak referendum z nedělní noci bylo porážkou pro „každého Srba, který vždy toužil zvětšit srbské území“ a zmařením „snu o zemi zvané Velké Srbsko“. Naléhající, že války 90.let byly motivovány tímto mýtickým spiknutím – něčím, co dokonce opustil i haagský tribunál, kvůli naprosté neschopnosti zhotovit alespoň poloviční věrohodný důkaz – korespondent Newsday vysvětluje:

Obecnou nadějí/vírou Spojených států, Evropské unie a mezinárodního společenství je to, že Srbsko přijme svůj nový skromný status jako vnitrozemská země 10 miliónů lidí, vzdá se svých expanzívních a nacionalistických nutkání/popudů a přijme Západ.“

Tento druh rétoriky papouškuje i Ian Traynor z The Guardian , který se vyjádřil, že ztráta Černé Hory a pravděpodobně následující ztráta Kosova „mohou být jen posilujícím lékem, který Srbsko potřebuje aby se zbavilo katastrofických 15ti let a nacionalismu, které nepřinesly nic než žal“. Traynor pokračuje „samozřejmě, bělehradská smetánka liberálů a demokratické politické třídy je šťastná, že nezávislá Černá Hora také konečně znamená, že nezávislé Srbsko tak může pokročit s přestavbou sebe sama.“

„Smetánka“, kterou má na mysli, jsou lidé jako Sonja Biserko, která řekla Los Angeles Times, že odtržení Černé Hory „označuje konec srbských imperiálních ambicí.“ Na Biserkové je něco rozporuplného, vedoucí zastánce impéria mluví o nějakém předpokládaném srbském imperialismu. Ve své srbofobní křížové výpravě podporovala bombardování NATO, obhajovala okupaci a vynucenou „převýchovu“ Srbska. Takové jsou někdy ve skutečnosti výsledky „lidských práv.“

Jeden z kritiků Biserkové jednou vznesl řečnickou otázku: „Jak malé by muselo být Srbsko, aby už nebylo považováno za „imperialistu“ a „útočné“ ? Předpokládaná odpověď založená na jakobínském jazyce Biserkové a zbytku „liberální a ekonomické třídy“ by byla: „dost malé nemůže být nikdy.“

Beroucí pokyn

Albánští separatisté v okupované provincii Kosovo oslavili nedělní referendum nehlasitěji.

Alex Anderson z Mezinárodní krizové skupiny (ICG), která bojuje za černohorský a albánský separatismus, neskrýval potěšení z výsledku nedělního hlasování, komentujíc to tím, že nyní „očekává dominový efekt“ v Kosovu.

„Před koncem roku se také Kosovo připojí k Černé Hoře jako nový stát a tyto nové země budou důležitým faktorem pro stabilitu celé oblasti,“ řekl albánský „ministerský předseda“ Kosova, Agim Ceku.

Komentátor jménem Dukagjin Gorani destiloval albánský požadavek takto: pokud má právo na nezávislost 650.000 obyvatel Černé Hory, proč by je nemohly mít dva miliony Albánců v Kosovu? Někdo by mohl odpovědět, že Černá Hora byla ve staré Jugoslávii „republikou“ a jak uvádí EU ve svých vlastních směrnicích z roku 1991 jen „republiky“ měly právo na sebeurčení a odchod, nikoliv provincie nebo národy. To byl jistě argument používaný proti Srbům v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Ale Abramowitzova doktrína jasně zamítá používání zásad/principů na Balkáně. Argumenty, které byly okamžitě zavrženy, pokud přišly od 2 miliónů Srbů, jsou nyní široce uznávané jako platné, pokud přicházejí od 2 miliónů Albánců. Víte, celé je to v tom kdo odmítá a kdo uznává.

Souhlas

Reakce v Bělehradu byly směsí šoku, pochybností, smutku a uspokojení. Nejvíce používaný výrazem v médiích bylo „zdráhavé přijetí.“ V úterý odpoledne srbský prezident Boris Tadič – nyní de facto úplná hlava státu – oznámil srbský souhlas s výsledky hlasování. Není zcela jasné, zda měl pravomoc tak učinit, ale notoricky zastřené/rozmazané řady autorit v Srbsku se staly právě nyní ještě více proměnlivými.

Mnohým v Srbsku přijde černohorské odtržení jako úleva, po téměř devíti letech nepřetržitých provokací a napětí budovaného separatisty. Nepochybně, odtržení zruší nákladnou a neužitečnou spojenou vládu, po celá léta financovanou srbskými daňovými poplatníky. Podle charty vyjednané v roce 2002 bude Srbsko automaticky následníkem ve všech mezinárodních členstvích, smlouvách a chartách, zatímco Černá Hora bude muset začínat od nuly. Zrušení unie bude mít ještě další důsledek – nezávislost Srbska na Javieru Solanovi, muži, který předsedal při bombardování Srbska v roce 1999, a který byl nápomocen při vytváření smlouvy mezi oběma státními útvary.

A přesto, černohorský odchod přichází jako úder do těla srbskému národnímu sebevědomí. Zcela v rozporu s tvrzením impéria o „velkém Srbsku“, byl převažující názor v Srbsku samém po desetiletí komunisty indukovaný provincialismus, který pohlížel na jejich blízké příbuzné v Chorvatsku, Bosně a Makedonii jako na někoho jaksi odlišného a cizího. Nicméně, Černá Hora byla vždy považována za něco více blíže k jádru (vycházejícího ze samé podstaty – „more quintessentially“) než Srbsko samotné. Během 19.století Rakousko-Uherská monarchie udělala to nejlepší z hlediska svých zájmů a držela Srbsko a Černou Horu odděleně, jenomže nakonec byla v roce 1913 stejně neúspěšná. Po velké válce byla Černá Hora anektována Královstvím Srbska, poněkud netaktickým srbským panovníkem a ovládnutá podobně půvabně/uhlazeně jako byla vytvořena Jugoslávie.

Dokonce se potom idea „černohorské“ etnické identity, jako zřetelně odlišné od srbské, neobjevila až do italské okupace v roce 1941-45 a následné komunisty vytvořené „Lidové republiky Černé Hory“. Djukanovičův separatismus se neodvolával na osvobození od „Miloševičovy tyranie“ , nebo představy o regionální autonomii – byl hluboce zakořeněn v tomto proti-srbském pojetí černohorské národnosti. Když dokonce i ti nejpyšnější Srbové jdou tak daleko, že popírají své srbské dědictví… co to může ještě znamenat dále? To jsou otázky, které chtějí pokládat západní podporovatelé černohorské nezávislosti za explicitním účelem donutit Srbsko „přijmout jeho nový skromný status“ a „ochotně přijmout/obejmout Západ.“ (Newsday)

Ztráta kompasu v Bělehradě je možná nejlépe popsaná pondělním voláním brzy-bývalého ministra zahraničních věcí nyní nefunkční unie Vuka Draškoviče po znovu obnovení monarchie v Srbsku. I když je to v zásadě šlechetná představa, Draškovič se jí rozhodl použít jí k ospravedlnění „zkrácení či urychlení vstupu Srbska do EU a NATO.“

Co bude dál?

Opravdové důsledky černohorského se teprve uvidí. Srbsko právě čelí obrovskému tlaku, aby se vzdalo Kosova. V samotné skalní republice (Černé Hoře) nevypadá život po odtržení na blahobyt, který separatisté slibovali voličům. Černá Hora po celá léta žila ze zahraniční pomoci USA, zatímco Srbsko dotovalo svůj díl na výdaje vlády a zahraniční dluh. Nyní, když už nemůže být zahraniční podpora používána na vliv proti Bělehradu, může Černá Hora zjistit, že americký tatíček nevysvětlitelně přestal platit. Navíc, jeho pravidla nyní dluží podporu Chorvatům, Albáncům a Muslimům ze severu – přízeň bude muset splatit zvláštními privilegii, možná dokonce územím.

Po celá léta chtěl být Milo Djukanovič prezidentem nezávislého státu. Teď se mu přání splnilo a může si ho zcela užívat. Bohužel, věci jako vlajky, pochody a hymny mu otevřou cestu do kruté reality, ze které už nebude moci vinit Bělehrad.

Messin, 25.4. 2006 ZDROJ