Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antiwar.com: Shrbeně směrem k odtržení – kosovská tragédie pokračuje

13. 5. 2005

Staré pořekadlo ve Washingtonu člověka nutí: „nevěř ničemu, dokud to nebude oficiálně popřeno“. Washington, Brusel a OSN celou dobu popírali, že jejich politika v obsazené srbské provincii Kosovo má ve skutečnosti založit kvazi-nezávislý stát, který by mohl být časem oficiálně oddělen od Srbska. Jenomže jejich skutky prozrazují faleš jejich slov. Kosovo se sune každým dnem k nezávislosti, zatímco roste tlak na Srbsko, aby to přijalo jako accompli fait „hotovou věc“ a „přesunulo se“ do hladového chřtánu EU.

Vstupní vízum komukoliv

Správa Kosova UNMIK svolala minulý čtvrtek tiskovou konferenci, na které zástupce místodržícího Larry Rossin bušil do médií, že nazvala nová opatření, která UNMIK zavedla „vízovým režimem“. Viditelně rozčílený Rossin třikrát během tiskové konference zopakoval „tohle není vízový režim!“ (Reuters)

Reuters vysvětluje, že po šesti letech laskavého povolení přecházet přes hranice lidem tam i zpět do Kosova, jak jim bylo libo, se UNMIK konečně rozhodla, že kontrolovat vstup, by mohl být dobrý nápad. Od července budou návštěvníci Kosova, a výjimkou jeho obyvatel a více než zajímavě, i kohokoliv ze Srbska, potřebovat speciální razítko ve svém pasu, které je bude opravňovat ke vstupu.

Albánci už začali protestovat, že by to představovalo překážku pro jejich příbuzné v Albánii a Makedonii, kteří se volně potulovali (s čím jiným, než se zbraněmi) po celém regionu. Toto by mohlo být dalším důvodem. Jenomže správa UNMIK mohla každopádně realizovat tuto kontrolu hranic už během „povstání“ UCK ve vnitřním Srbsku a Makedonii, přesto se rozhodla tak neučinit. Ve skutečnosti měla tuto povinnost učinit už v červnu 1999, kdy se tisíce albánských občanů „vrátily“ s požadavky na majetek Srbů v „osvobozeném“ Kosovu. Podle Rossinova přiznání se správa UNMIK poprvé začala touto myšlenkou zabývat po 11.září 2001. Zdá se, že důvodem pro zavedení opatření právě v této době nebude asi jen byrokratická neschopnost.

Například by to mohla být zadní vrátka cesty, jak dát Kosovu více atributů státnosti. Tato víza, nebo povolovací razítka, cokoliv – co nepotřebují „občané Kosova“ jak uvádí agentura Reuters ( a podle všeho i Rossin), jsou jedním z těchto atributů. Jenom státy mají občanství. Okupované provincie podle obecných pravidel ne.

Svoboda dluhu

V úterý 3.5.2005 podepsala správa UNMIK s Evropskou investiční bankou (EIB) (viceprezidentem EIB není v současnosti nikdo jiný než Ivan Pilip, pozn. Mess) smlouvu, která povoluje instituci půjčit peníze „provizorní vládě“ Kosova. Místodržící OSN v Kosovu Soren Jessen-Petersen označil smlouvu za „důležitý precedens, který může do Kosova přitáhnout další významné finanční instituce k rozšíření půjček pro Kosovo.“ (BBC)

To je skutečně precedens. Pouze státy dostávají cizí půjčky, okupované provincie podle obecných pravidel ne. Kosovo proto nemůže být ve stavu přijímat půjčky od Světové banky, či MMF. Bohužel, zahraniční půjčky vedou často k chudobě, místo financování pokroku. Jugoslávie byla hodně zadlužena u MMF a dalších, aby udržela sociální stát. Někteří argumentovali, že to byla více krize zadluženosti, než nacionalismus, co bylo u kořenů jejího zániku. Hodně z původního balíku financí SB/MMF bylo použito pro masivní investice v Kosovu – a právě nyní je dluh předkládán Srbsku.

Jedním z charakteristických rysů okupace je pošlapávání vlastnických práv. UNMIK privatizuje zemi a překvapivě lehce se zmocnila „kosovského majetku“, přestože mnohý právem patřil srbské vládě, nebo v případě půdy zase Srbské pravoslavné církvi. Sama provincie je ukradeným majetkem, který byl v roce 1999 od Bělehradu uchvácený silou.

Samozřejmě, toto všechno by mohlo brzdit ekonomický vývoj, tak došlo na obecně rozšířenou krádež. Všechny předchozí snahy UNMIK směřovaly ke snaze tuto krádež legitimizovat. Tahle iniciativa s půjčkami se v ničem neliší.

Schovávání jeskyně

Vyšetřovatelé UNMIK potvrdili, že tělesné pozůstatky, objevené v kosovské jeskyni před čtyřmi týdny, patřily těm Srbům, kteří byli chyceni, nebo uneseni UCK. Většina zpráv agentur mluvila o objevených tělech, jako o tělech „ne-Albánců“ a jen nemnozí činili závěry. Pouze Scotsman Christiana Jenningse uvedl trochu podrobností, i když vypadal daleko více zaujatější „rybími karbanátky s tatarskou omáčkou z pojízdné kantýny“ německého zabezpečení, než smutkem příbuzných mrtvých, kteří byli „shozeni dolů, zamaskováni vrstvou starých aut, zvířecích kostí, zeminou a odpadem.“

Pro-albánský Institut pro válečné a mírové zpravodajství (IWPR) použil objev ostatků k argumentaci, že by nález mohl pomoci vyřešit problém chybějících Albánců, a k vyzdvižení albánské tolerance. Podle lidsko-právního aktivisty Jety Bejtullahua z Prištiny, nezaujaté zpravodajství kosovských médií „ukazuje, že kosovsko-albánská společnost je připravena přijmout fakt, že Srbové, i když mnohem méně, byli také oběťmi v kosovské válce.“

Jeden by mohl argumentovat, že Srbové byli absolutními oběťmi kosovské války – připraveni o své domovy, označováni za „genocidní agresory“, vystaveni pogromům, bití, vypalování, bombardování, deportacím a vyhánění bez možnosti návratu. Ale Bejtullahu je srbský protipól, který vede tu samou organizaci („Humanitarian Law Center“) v Bělehradě, která neukazuje věci jaké jsou, ale naopak horlivě vytváří popisy srbských krutostí na Albáncích – které IWPR náležitě publikuje.

Zmatená země

Jako obvykle byla reakce Bělehradu na události v Kosovu pozdní, nedostatečná, nebo žádná. V podstatě, pokud někdo informoval o „vízovém režimu“, UNMIK precedensu s půjčkami, nebo objevu v jeskyni, potom šlo jen o citaci agenturních zpráv.

Srbský vládní plán pro Kosovo, který je uveřejněn na webu, objasňuje problém s bělehradským přístupem k provincii. Naplno přijímá všechno žvanění o multi-etnicitě a „lidských právech“, které obsahuje rétorika UNMIK, a umožňuje legitimitu okupace. Bělehrad také vyhlašuje , že by mohlo být pro Kosovo přijato „kompromisní“ řešení. Ale kompromis s čím? S albánskou touhou po nezávislosti, která jak doufají, bude „dobrým obchodem“? K dohodě musí být určitý postoj, ze kterého je možnost udělat kompromis. I kdybychom předpokládali, že Albánci budou souhlasit, jaký je postoj Bělehradu? Co vlastně ve skutečnosti znamená „více než samospráva, méně než nezávislost“?

Pokud je nějaké poučení z devadesátých let balkánských válek – tak, kromě rady „ujistěte se, že je Impérium na vaší straně“ by to mohly být promyšlené požadavky, jakkoliv extrémní, které vítězí nad žvaněním a uklidňováním. Stačí se podívat na Chorvatsko zbavené Srbů, centralizovanou Bosnu, nebo oslabenou Makedonii.

Pokud se někdo v Srbsku přiblížil k jasnému postoji, tak to bylo vyjádření bělehradského velvyslance v Aténách Dusana Batakovice:

Neexistuje žádný samostatný „kosovský“ národ se samostatnou právní subjektivitou. Jsou jedině Albánci a Srbové.. Nezávislost Kosova by znamenala rozdělení Srbska. Kdykoliv se říká, že není možné žádné rozdělení Kosova, tak vždy souhlasím, protože Srbsko také nelze rozdělit.“

Vynucování souhlasu

Impérium potřebuje získat srbský souhlas s oddělením Kosova, aby zakrylo otevřené uchvácení země alespoň tenkým pozlátkem legitimity. Proto Richard Holbrooke hovoří o „výběru mezi Kosovem nebo EU,“ proto se ubozí kolaboranti, jako je bývalý ministr zahraničí Svilanovic, přihlašují k podpoře nezávislosti.

Nehledě na propagandu - to, k čemu došlo v roce 1999, bylo znásilnění. Jedinou cestou, jak mohou násilníci uniknout trestu, je donucení oběti prohlásit, že to bylo s jejím souhlasem. Je skutečně na Bělehradu, aby si ohledně Kosova vybral. Buďto zvolí uznání imperiální „reality“ , nebo bude bránit svá práva. Není možné dělat obojí.

Messin, 13.5. 2005 zdroj: ANTIWAR.COM – Balkan Express, Nebojsa Malic