Jdi na obsah Jdi na menu
 


Balkan Express: Připomínání operace Bouře – výročí vítězného zločinu

4. 8. 2005
4.srpna 1995 v časných ranních hodinách, vzápětí po rozsáhlém dělostřeleckém ostřelování, které rozzářilo oblohu, se pohnulo na 200.000 chorvatských vojáků k „osovobození“ Krajiny – hornaté oblasti obývané Srby, kteří už čtyři roky odmítali chorvatské oddělení od Jugoslávie. Překročili označená stanoviště OSN a Američany cvičená chorvatská armáda rychle zlomila lokalizovaný srbský odpor. Prezident Franjo Tudjman prohlásil 5.srpen, kdy chorvatská armáda vstoupila do hlavního města oblasti - Knin, za národní svátek: „domácí den díkuvzdání“ . 7.srpna 1995 už Republika Srbská Krajina přestala existovat.

Na zítřek jsou v Kninu naplánované velké oslavy. Není pochyb, že premiér Ivo Sanader – pozdní Tdjmanův politický dědic, přednese rozohněný vlastenecký projev, ve kterém bude velebit Chorvatsko jako „obránce před srbskou agresí“. Některá média hlavního proudu přinesou informace, že útok vyústil v civilní oběti a že jeden z chorvatských generálů – Ante Gotovina, je hledaný haagským tribunálem pro válečné zločiny. A tím to všechno skončí. Zdržovat se u operace „Bouře“ nemá vzhledem k oficiálním příběhu o balkánských válkách žádný důvod. Obětí operace byli hlavní darebáci v příběhu a proto jejich utrpení musí být potlačeno. Na druhé straně – vítězové už také nejsou moc užiteční pro impérium. Storm“ (Bouře) je něco, nač by Washington také rád zapomenul. Srbové ani Chorvati si takový luxus dopřát nemohou.

Frustrované sny

Oblast Krajiny byla několik staletí nárazníkovým pásmem mezi Habsburky a Osmanskou říší, které chránilo monarchii před tureckými nájezdy. Byla obydlena většinovými pravoslavnými Srby, kteří utekli před perzekucí Osmanské říše a stali se z nich hraničáři pro Habsburky, výměnou za zemi a svobodu. Když v 19.století Osmanská říše byla na ústupu, tak se objevil pro monarchii nový nepřítel – slovanský nacionalismus. Vídeň napadla své hraničáře tím, že povzbudila konflikt mezi pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty, kteří se stali jejími nejspolehlivějšími spojenci. Vídeňská srbofobie nakonec dovedla Rakousko-Uhersko do zkázonosného konfliktu, který zničil velkou část evropské civilizace.

Toto také živilo nenávist, která explodovala v roce 1941 jako ošklivá ustašovská genocida. Tito doma vypěstovaní chorvatští nacisté, vedení Ante Paveličem, vyrazili zničit „rasu otroků“ (A. Starcevic) s nemilosrdnou bezstarostností, ale trochu to přehnali. Do roku 1945 zavraždili něco mezi půl milionem až 750.000 Srbů.

S koncem komunismu v roce 1990, Franjo Tudjman a jeho politická strana (HDZ) přinesli obnovu Paveličových symbolů i slovníku. Někteří vrcholní podporovatelé HDZ byli ustašovští emigranti. Tudjman sám vyjádřil úlevu, že jeho není „žádná Srbka ani Židovka“. Tudjmanova ústavní reforma obnovovala republiku jako národní stát Chorvatů, se Srby jako etnickou menšinou. Když Tudjmanova vláda vyhlásila v roce 1991 nezávislost na Jugoslávii, mnoho Srbů v tom vidělo opakování roku 1941. Toto – a nikoliv fiktivní „agrese“ Srbska bylo kořenem jejich povstání a vzniku republiky Srbská Krajina. Po několika měsících krutých bojů, poznamenaných masakry, přepady a nejjedovatější propagandou, zprostředkovala OSN příměří. Takzvaný plán „Vance“ (podle Cyruse Vance – vyjednavače pozn. mess) ustanovil čtyři „chráněná území“ se srbskou většinou, jejichž eventuální stav měl být rozhodnut v budoucích jednáních.

Během následujících tří let se Tudjmanova vláda horečně připravovala na válku, trénovala svou armádu na bojištích Bosny, a připravila několik rychlých, místních útoků na okrajích území chráněného OSN (nejznámější byl útok na oblast Medacké kapsy v roce 1993). Ačkoliv Chorvati užívali od roku 1991 politickou, vojenskou i diplomatickou podporu Vídně a Berlína, jedině až s podporou Washingtonu byl Záhřeb připraven a schopen udeřit. „Vysloužilí“ američtí důstojníci z firmy MPRI, kteří pracovali na objednávku vlády, prohlašovali, že učí Chorvaty „demokracii“ a „lidským právům“. Události května a srpna 1995 nám demonstrovaly jak si obě definice žoldácká firma MPRI představuje.

Psi ze skládky

Dicku, najali jsme tyhle chlapy, aby byli našimi smetištními psy, protože jsme byli zoufalí. Musíme se pokusit je „kontrolovat“. Ale není žádný čas, na slabé žaludky z těchto věcí“

- Konec války, kapitola 6

Americký vyjednavač na Balkáně – Richard Holbrooke tak popsal poznámku amerického velvyslance v Chorvatsku Roberta Frasureho během jednání s chorvatskými činiteli v roce 1995. Holbrookova veřejná prohlášení odsuzovala chorvatské útoky, ale zároveň se setkával s Tudjmanem a říkal mu, která města může zabrat, což naznačovalo, že se mu stěží „zvedal žaludek“ z chorvatských akcí, které byly zaměřeny proti tomu, čemu on a stovky novinářských zastánců, lobyistů a politiků – říkali „srbská agrese“.

1.května 1995 si chorvatská armáda vyzkoušela svou připravenost i reakci OSN, když uskutečnila bleskový úder proti nekryté srbské enklávě v západní Slavónii. Operaci, která nesla název „Bljesak“ (Blesk), by spíše slušel název „Vybombardování“. Jasné porušení příměří prošlo bez potrestání. Dějiště bylo připraveno pro akci „Oluja“ (Bouře).

Podle srbských údajů skončil třídenní útok v srpnu 1995 vyhnáním 220.000 lidí. Asi 1.943 je zapsáno jako nezvěstní/zřejmě mrtví z nichž je 1.199 civilistů, 523 žen a 12 dětí. Počet obětí by byl větší, pokud by Srbové masově neutekli před jedoucími chorvatskými tanky, protože všichni co zůstali byli zabiti. Chorvati a jejich američtí sponzoři neměli rozhodně slabé žaludky.

O deset let později je Krajina stále pustinou: „roztroušené vesnice duchů, domy poseté jizvami po granátech, porostlé břečťanem a vysokou trávou“ (Reuters)

Jen desetina ze 400.000 vyhnaných Srbů, kteří dříve v Chorvatsku bydleli se vrátila, aby čelila byrokratickému zneužívání a častému fyzickému násilí. Tudjman udělal z Paveličova snu zbavit se Srbů realitu. Zdá se, že všechno závisí pouze na výběru vhodného spojence.

Nepříjemná srovnání

Po vymazání Krajiny se vítězná chorvatská armáda přesunula do západní Bosny, aby pomohla Izetbegovičově vládě rozdrtit odpadlickou frakci vedenou Fikretem Abdičem a pomohla hlavní muslimské ofenzivě, která „splývala“ s masivním bombardováním bosenských Srbů, které provádělo NATO. Ale po podpisu Daytonské dohody a zavládnutí míru v Bosně smetištní psi zjistili, že zásoby kostí a mléka se vyčerpaly. Už splnili svůj úkol.

Dnešní Chorvatsko je frustrované faktem, že jeho vstup do EU závisí na zadržení Ante Gotoviny, generála, který byl zapojen do akce Oluja (Bouře). Gotovina je obecně považován za hrdinu, ale Haag ho obviňuje z válečných zločinů. Některá fakta o krutostech spáchaných na Srbech pomalu vycházejí na světlo. Ale vrcholní politici v Záhřebu jsou velmi opatrní ohledně vyjádření, že by Oluja mohla být něčím jiným, než správnou a ušlechtilou akcí. Když jí prezident Tadič nazval organizovaným zločinem, tak chorvatský prezident Mesič odpověděl, že se to stěží může porovnávat se zločiny, jako byla například Srebrenica.

Ale jistě, pojďme si tedy obě akce porovnat. V obou případech byla napadena „chráněná zóna“ OSN. Ve Srebrenici se OSN alespoň pokusila chránit muslimské civilisty, v Krajině k ničemu takovému nedošlo. Srbové evakuovali muslimské nebojující ze Srebrenice. Zato při chorvatské akci Srbové, kteří neutekli z Krajiny, byli zabiti. Proč je nějak Srebrenica „genocida“ zatímco Oluja vítězstvím, hodným slavení jako národní svátek?

Dalším důvodem, proč chce impérium držet Oluju stranou z očí a mysli veřejnosti, je tlak na založení nezávislého státu ovládaného Albánci - Kosova. Pokud chorvatské dobytí Krajiny bylo legitimní, protože existence Krajiny porušovala jeho svrchované hranice, proč by Srbsko nemělo mít právo podpořit své hranice, když se jedná o Kosovo??

Jestliže vyhnání srbské populace nediskvalifikovalo Chorvatsko při udržení Krajiny, jak může exodus méně než poloviny kosovských Albánců diskvalifikovat Srbsko od udržení Kosova?? Jestliže Srbové, voličský národ Jugoslávie, neměl právo na sebeurčení v Bosně a Krajině, jak ho mohou mít kosovští Albánci??

Abramowitzova doktrína

Tenhle zřejmý paradox byl vysvětlen Mortonem Abramowitzem – šedou eminencí americké zahraniční politiky v rozhovoru: „žádná rozumná odpověď neexistuje… hledáte dokonalé zdůvodnění, které neodpovídá realitě na zemi“. Pro impérium neplatí žádná logika, protože si vytváří vlastní realitu, kde už jsme to slyšeli?

Realita, kterou se Ambramowitz a podobně smýšlející politici snaží prosadit, je taková, že Srbové jsou za všech okolností ti špatní. Zastánci impéria zavrhují cokoliv, co neodpovídá této „realitě“ jako „konspirační teorie“ , nebo s tvrzením, že Srbové mají „komplex obětí“. Dokonce celá jejich balkánská „realita“ stojí na tvrzení, že všichni ostatní jsou obětí Srbů.

Jaké „dokonalé zdůvodnění“ je k pochopení jednoduchého faktu, že stovky let stará srbská komunita v Krajině prakticky zanikla a srbská komunita v Kosovu, odkud pochází většina z jejich předků – čelí stejné vyhlídce?? Kde nacisté propadli, tam bylo impérium úspěšné. Je tu opravdu něco, za co by bylo možné vyjádřit vděčnost??

Překlad Messin, 4.8.2005

ZDROJ